Zdání či démon Próza

Nemohu. Nemohu neposlechnout. Hlas. Úpěnlivé volání. Drásající duši. Rvoucí srdce. Chci se jím nechat roztrhat. Ale přesto nechci být roztrhán.

Tlapy se zaboří do měkkého mechu. Měkkého. Tak měkkého, že bych se v něm mohl utopit, kdybych chtěl. Chci. Ale nejde to. Nejde. Musím dál. Dál do neznáma. Do hlubiny. Temné a studené. Zářící tak silně, že nic jiného není vidět. Horké tak, že se k ní nelze ani přiblížit.

Světem stínů. Temných a krásných.

Měsíc. Měsíc osvětluje cestu. Cestu? Jakou cestu? Zde nejsou cesty. Ani pěšiny, chodníčky či stezky. Žádné cesty. Jen bloudění. Nekonečné a věčné. A ani to bloudění zde není. Není zde nic. Jen zdání cest a zdání bloudění. A měsíc. Zdání měsíce.

Stromy. Démoničtí strážci. Strážci čeho? Strážci zdání. Sklánějí své větve. Roztřepené ruce smrti. Nevidím je. Neslyším je. Necítím je. Snaží se mne obklopit. Jsou nade mnou. Jsou přede mnou . Za mnou, vedle mne. Jsou všude. Stejně jako smutek, utrpení a beznaděj. Sápají se na mne, ale v posledním okamžiku uhýbají. Snad ze strachu z mých tesáků. Tak nicotných v porovnání s jejich strašnými pazoury. Snad znechucením nad tím, že je nevnímám. Nad tím, že mi nestojí za pohled, ba ani za myšlenku.

Plavu světem zdání a démonů. Plavu? Nebo se topím? Ženu se za zdánlivým cílem po zdánlivé cestě.

Jsem zdání či démon?