Zachránci Próza

Co na neštěstí bližního „povznáší“ – Dostal se do neštěstí a teď za ním přicházejí „soucitní“ a malují mu jeho neštěstí živými barvami, - a nakonec odcházejí uspokojeni a povzneseni domů: popásli se na zděšení nešťastníka stejně jako na vlastním zděšení a připravili si pěkné odpoledne.

Friedrich Nietzsche, Ranní červánky

Byl jasný a slunečný, leč chladný, ba dalo by se říci až mrazivý, podzimní den. Lidé stáli na terase restaurace a shlíželi na jezero pod sebou. Bylo temně modré a na hladině se odrážely pestré barvy, do kterých listnaté stromy na březích oblékl podzim. Silný vítr si pohrával s jejich listy, občas se mu podařilo jich několik servat z větví a hnal je pak nad rozčeřenou hladinou.

Téměř uprostřed vodní plochy plaval na hladině převrácený člun, jehož nově natřené dno svítilo do dáli jako bílá vlajka vzdávajícího se vojáka. Jeho majitel se nacházel zhruba v půli vzdálenosti mezi člunem a břehem s restaurací.

Při převrácení člunu si pravděpodobně zlomil nohu, alespoň to tak z dáli vypadalo – když plaval, táhl ji za sebou jako kus dřeva. Okamžiky kdy plaval byly však čím dál tím řidší. Docházely mu síly.

Číšník zavolal záchranku a hasiče někdy před deseti minutami. Ale než dorazí do takového zapadákova, bude jim to ještě nějakou dobu trvat. Bude-li mít topící se štěstí, dorazí za pár minut. A nebo také ne.

„Proč mu nejdete pomoct, mladý pane?“ zeptala se korpulentní postarší dáma, choulící se do světle hnědého kabátu, sportovně vyhlížejícího mladíka opírajícího se o zábradlí vedle ní. „Nejsem dobrý plavec a voda je hodně studená touhle dobou, ještě bych se při tom sám utopil. Navíc číšník už dávno volal pro pomoc, určitě co nevidět přijedou. A pak, je tu přece několik dalších mladých lidí, určitě někdo z nich umí dobře plavat…“ Dáma se s mladíkovým vysvětlením spokojila a dále ho již nezpovídala – opřela se o zábradlí podobně jako on a zaujatě sledovala tu vzrušující podívanou.

Muž právě na chvíli zmizel pod hladinou vinou větší vlny, která ho zákeřně zaskočila zezadu. Jakási důchodkyně tlumeně zasténala a skupinou přihlížejících proletěl všeobecný šum. Za několik vteřin se mu ale podařilo opět se vyhrabat na hladinu a dokonce i uplavat několik dalších metrů ke břehu.

Jeho pohyby byly stále strnulejší a nemotornější – plavání postupně čím dále tím více přecházelo v zoufalé máchání rukama. Topící, který nemá už ani ono příslovečné stéblo, kterého by se mohl chytit. Zrak upřený na břeh a přihlížející. Kdyby byli blíže a mohli vidět jeho oči, jistě by si všimli, jak se z prosebného pohledu plného naděje již dávno stal pohled zoufalý a nenávistný.

Poslední zoufalé máchání rukama. Poslední pohled na blankytně modrou podzimní oblohu. Hladina se uzavřela a již se nikdy neotevře.

Z houfu lidí u zábradlí se ozývají výkřiky, v nichž se mísí zděšení se soucitem. Slečna s kudrnatými vlasy se rozbrečela. Na tváři letité paní, která předtím sténala, se objevil výraz plný smutku – bezmála stejně smutný, jako když jí v létě pošla kočka.

Ještě notnou chvíli tam stáli a zmateně zírali na zvlněnou vodní hladinu a převrácenou loďku na ní se zmítající, než se začali zvolna vracet zpět do restaurace k nedojedeným obědům a nedopitým vínům.

Jeden mladý muž byl rozčilen, že mu mezitím co byl venku vychladl oběd. Jakási slečna zase litovala zmrzlinového poháru rozehřátého slunce – seděla totiž u stolku u okna, kterým do místnosti proudily hřejivé paprsky slunce, sice ne již tak silného jako v létě, ale stále ještě příjemně hřejícího. Postarší pán s bradkou pak horlivě vykládal číšníkovi, jaké všechny choroby může přenášet masařka, která si majestátně trůnila na jeho králíkovi na smetaně.