Tečka za minulostí Próza

Temnotu za okny prořízl blesk vylétnuvší z černých mraků těžších než olovo.
Zvedl hlavu od papíru, zahleděl se do nicoty za oknem a jeho mysl naplnila spousta roztodivných myšlenek.
Z úvah ho vytrhl až další blesk a ohlušující hrom, který jako by ho chtěl vyrvat z místnosti a vztekle jím praštit o oblohu.
Zvedl ze stolu pero, které mu předtím vypadlo z ruky, a dopsal poslední řádky:

"...dál už to nevydržím.
Minulost. Ta strašná minulost. Musím to ukončit.
Definitivně.
Žij blaze, sejdeme se na Věčnosti.

S Láskou Artur."

Ještě jednou si dopis přečetl, aby se ujistil zda výsledek odpovídá jeho představám. Spokojen se svým dílem se zvedl od stolu a došel na druhý konec místnosti k polici plné rozmanitých voňavek a parfémů. Namátkou vybral jednu z lahviček, přičichl k obsahu a několika kapkami pokropil dopis. Zavřenou lahvičku vrátil zpět na místo a začal pohledem prohledávat zbytek police. Za chvíli našel co hledal – malou nevýraznou skleničku mající místo popisku žlutý štítek se stylizovanou lebku. Spokojeně se pousmál a vzal lahvičku z poličky.

Položil ji na stůl, ze zásuvky vyndal malý štěteček a natáhl si kožené rukavice. Lahvičku opatrně odšpuntoval, namočil v ní štěteček a jejím obsahem potřel okraje papíru. Dopis přeložil a vložil do koženého pouzdra. Rozehřál nad svíčkou pečetní vosk a pouzdro zapečetil. Rukavice i se štětečkem hodil do krbu a několik minut pozoroval jak hoří, přistrkuje je masivním železným pohrabáčem.

Pomalu se vrátil zpět ke stolu a zazvonil na zvoneček. Za pár okamžiků ze s hlasitým vrzáním otevřely masivní dubové dveře a v nich se objevil sluha. "Co si přejete, pane?" "Jděte do skleníku, nařežte kytici těch nejlepších růží a odneste jí je spolu s tímhle." "Ano pane." Podal sluhovi pouzdro s dopisem a pokynul mu směrem ke dveřím. Sluha se uklonil a odešel.

Bouře za okny mezi tím ustala, skrze rozšklebené trhliny mezi mraky se usmívala azurově modrá obloha a krajinu zvolna zalévala načervenalá záře zapadajícího slunce.