Konec je obsažen v počátku Próza

Konec je obsažen v počátku. Už když uděláme první krok, přesněji už v okamžiku kdy nás napadne tento krok udělat, je předem jasné kde a jak přesně naše cesta skončí. Dokonce to víme mi sami, už od prvního okamžiku, často ne vědomě, nýbrž podvědomě, ale víme, někde hluboko uvnitř to víme. Většinou však nejsme natolik inteligentní, silní a odvážní abychom si to přiznali. Bojíme se vůbec pomyslet na konec – hluboko uvnitř sebe sice víme naprosto přesně jaký bude, ale bojíme se ho natolik, že ho potlačujeme. Zastrkáváme ho do nejhlubších koutů naší mysli ve snaze ho pokud možno definitivně zlikvidovat a vypudit z naší hlavy. Většinou ho nahrazujeme nadějí. Nadějí v hloupé věci, jako že svět je dobrý, dobro musí zvítězit, štěstí musí být nalezeno, právo musí být nastoleno a tak dále – samé hlouposti o kterých sami víme jak jsou hloupé, ale přesto jim věříme, neboť je to pro nás přijatelnější než pravda. Ti, kterým se to daří nejlépe, se nazývají optimisté – šťastní lidé, kteří vidí jen nepatrné zlomky světa, které jsou příznivé a ten zbytek dokáží jakýmsi zázrakem úspěšně ignorovat, přesto že je nesrovnatelně větší než ta část, kterou vidí.